Můžeme věřit inflaci v ČR?

vloženo dne 2. 10. 2018

Pojem inflace zná asi každý z nás. Můžeme ji definovat jako všeobecný růst cenové hladiny v čase. Vzhledem k tomu, že po většinu období je míra inflace kladná, tak si díky ní můžeme spočítat, o kolik méně toho nakoupíme např. za 100 000 Kč v roce 2018 oproti roku 2013. Většina veřejnosti vypočtené výši inflace bezmezně důvěřuje – každoročně ji počítá a zveřejňuje Český statistický úřad.

Inflace by přitom měla být co nejvíce objektivní, protože informace o její dosažené míře jsou využívány pro celou řadu důležitých prvků jako např. valorizace mezd, důchodů, sociálních příjmů, a dále přímo ovlivňuje různé inflační doložky u nájemních a jiných smluv. Z logiky věci tedy očekáváme, že inflaci budou ovlivňovat ty věci, které běžní lidé v ČR kupují (ať už v produktivním věku s dětmi nebo bez dětí, důchodci apod.). Když ovšem prozkoumáme, které položky spotřební koš pro výpočet indexu spotřebitelských cen zahrnuje, zjistíme, že je značně deformovaný a nereálný. Je zde sice zhruba 1000 položek, ale když se podíváme na kategorii bydlení, tak jsou zde zahrnuty pouze náklady na nájem (3 % z celku) a dále tzv. imputované nájemné (10 % z celku). Téměř úplně jsou ignorovány ceny starších nebo nových bytů a rodinných domů. Důležité ovšem je, že ve spotřebním koši nechybí věci, jako jsou žvýkačky a vařečky.

V situaci, kdy si lidé v ČR s jednoznačnou převahou pořizují vlastní bydlení (80 % domácností) a náklady na bydlení jsou každý měsíc jeden z největších výdajů, tak je zarážející, že tato položka není ve spotřebním koši adekvátně zastoupena. Přitom když si mladá rodina pořídí vlastní byt nebo dům na hypotéku (což je jednoznačně nejčastější případ), tak ji tato kupní cena bude v podobě splátek hypotéky ovlivňovat každý měsíc následujících 25 let. Skutečnost, že české domácnosti stojí bydlení mnohem více dokazuje i tisková zpráva ČSÚ z července 2017, která uvádí výdaje za bydlení a energie v průměrné výši 20,8 % z příjmů. Česká národní banka v letošním roce bankám dokonce doporučuje, aby žadatelé o hypotéku vynakládali na splátku hypotéky maximálně 45 % ze svých čistých příjmů.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v situaci, kdy za posledních 5 let (2013-2017) činila průměrná výše oficiální inflace pouze 1,1 %, tak její skutečná výše je díky raketovému růstu cen nemovitostí (v desítkách procent) podstatně vyšší. Jinými slovy, komu mzda v tomto období rostla každým rokem pouze o pár procent, tak jeho skutečný příjem klesal.

Graf - průměrná roční míra inflace dle výpočtu ČSÚ

Např. v Austrálii se míra inflace bude mnohem více blížit realitě, protože ceny nemovitostí do indexu zahrnuje v odpovídající míře (22,3 %). Dalšími položkami jsou jídlo a nealko nápoje (16,8 %), rekreace a kultura (12,6 %), doprava (11,6 %), vybavení domácností a služby (9,1 %), alkohol a tabák (7,1 %) atd. Možná ještě větší význam má skutečnost, že dle zákona je hlavním cílem pro Českou národní banku péče o cenovou stabilitu. Pokud akceptujeme výše uvedený názor na odpovídající (výraznější) zahrnutí cen nemovitostí do výpočtu inflace, tak by její skutečná výše byla v obdobích růstu ekonomiky vyšší a naopak. Politika ČNB by byla více anticyklická a nedocházelo by k takovým extrémům, kdy např. v Praze byty v novostavbách za poslední 3 roky zdražily o neuvěřitelných 70 % (z 56 000 Kč na 94 000 Kč za m2 včetně DPH).

Menší útěchou může být fakt, že se o tomto problému začíná v posledních 10-ti letech alespoň trochu mluvit ať už mezi ekonomy, anebo přímo v ČNB (Pavel Kohout, Tomáš Havránek, viceguvernér ČNB Mojmír Hampl aj.).
ČNB v roce 2015 do imputovaného nájemného poprvé zahrnula položku odhadu cen nákupu nových nemovitostí určených k bydlení, bohužel ovšem s relativně malou 8% váhou (Graf 1).

Tato váha byla od počátku roku 2017 zvýšena na současných 16,3 % (a v Praze na 27 %). Výše uvedené se týká indexu spotřebitelských cen (CPI - Consumer price index). Tento přístup bohužel vůbec nezahrnuje ceny starších nemovitostí, (jejichž nákupy v celorepublikovém měřítku převažují), a dále lze velmi polemizovat o správnosti výše této váhy.

ČNB dále vytvořila tzv. experimentální cenový index CPIH, který je možno chápat jako širší makrofinanční ukazatel (Graf 2).

Cílem ČNB ovšem i nadále zůstává 2% inflace zachycená v CPI…

Závěrem tedy lze říci, že dokud výpočet míry inflace neprojde výraznější změnou, měli bychom ke každoročně předkládaným číslům přistupovat s určitou mírou skepse. Nezbývá než doufat, že se metodika ČSÚ a ČNB pohne v nejbližších letech správným směrem, který bude věrněji vystihovat realitu v naší zemi.